Obléknu se jako Venuše

22. července 2017 v 21:54 | Tulačka po hvězdách |  Má cesta z deprese
Konečně jsem se dočkala dalšího sezení. Za poslední tři měsíce se toho na jednu depresivní hlavu a jedno roztoužené srdce událo až příliš mnoho. Krom běžných úkolů, jako je:
Laskavé opakování sousloví "děkuji, ale NE" svým nejbližším,
samostudium toho, jak si spolu lidé hrají (jako třeba na mučidlech),
a nastolení nových pravidel v mé osobní hře a přestřelce s nezvaným a nestoudně přitažlivým panem X,
jsem obdržela také jeden mimořádný a laskavý úkol: Obléknout se jako Venuše.

"Ehmmm, a tohle se Vám nelíbí?" poukázala jsem na své červené tričko ozdobené několka nakreslenými motýly s následně navazující sukní ala "jahody v naší růžové zahrádce". "Huhmm" polkla na sucho má psycholožka "Jste moc hezká, ale Venuše to není".

"Moc hezká", to se poslouchá pěkně, dokonce i když Vám to říká Váš terapeut, od něhož se to dá očekávat. Poslední dobou jsem si tak nepřipadala. Zhubla jsem do velikosti 34, většina oblečení, které jsem si oblékla, na mně tak nějak asexuálně vislela do všech stran. Občas slýchávám cosi o vyzáblé smrtce z Auschwitzu. Obzvlášť rodiče se v tomto směru udatně snaží: "To už ani není hezký"
"A to měla tak pěkné nohy"
což je navýšení repertoáru proti obvyklému "Ty máš tak hezký obličej, škoda, že máš tak křivé zuby".

Ovšem pozor, nesmím zapomenout, že teď jsem pánem svého života já, jsem dospělá (podle OP bohužel už dost dlouho) a JÁ rozhoduji...!
No ano, moje oblečení...mám spoustu věcí - batikovaná trička, nepálské oblečení s výšivkami, veselé sukničky po kolena, sportovní trika a další polovinu věcí velikosti 38 plus, které mi s bídou a s modlitbou visí na kyčelních kloubech. Všechno tyhle věci měly demonstrovat holku do nepohody, přírodní typ, milovnici lesa a tu "povznesenou nad věci pozemské i ty konzumní". Na Venuši jsem nikdy nepomyslela.

Jenže - nalijme si čistého vína - poslední dobou zažívám deprivaci ze svého vzhledu. Kdykoliv se někde ve městě zahlédnu v odrazu zrcadlové plochy, stojí tam učitelka dějepisu. Unavená a nepříliš vzhledná učitelka dějepisu těsně před čtyřicítkou. Mé obvyklé oblečení tomu z nějakého důvodu nepomáhá.

Cestou od Sandry jsem se rozhodla učinit experiment a jeden venušanský kousek pořídit a obléci ihned. Zamířila jsem do nejbližšího obchodního domu a zhruba po půlhodině sáhla po přiléhavých černých šatech velikosti 34. První překvapení, které na mě z prostoru za zrcadlem vykouklo, byla skutečnost, že tahle pidi velikost nemusí ve správně zvolených šatech vypadat vůbec špatně, ba naopak. Druhá věc nad kterou jsem užasla, byla ta, že jsem omládla. Už tu nebyla unavená učitelka v diblíkovských šatech, teď tu stála celkem rajcovní třicítka, možná též učitelka, ale maximálně tak učitelka občanské nauky na 2. st. ZŠ. A tak jsem si prohrábla vlasy, sundala bombarďáky, zvedla hlavu a ve stylu Sharon Stone hrdě vyrazila. Vážně to fungovalo!
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 23. července 2017 v 10:57 | Reagovat

A pak že šaty nedělají člověka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama