O holčičce, která se nikdy nevztekala

2. července 2017 v 18:59 | Tulačka po hvězdách |  Má cesta z deprese



Říkali o mně, že jsem vzteklá. Tuto informaci jsem o sobě nedávno dohledala i v tzv. Pamětní knížce. Jedná se o útlý sešit, deníček, jímž jsme byli já a moji spolužáci obdarování v první třídě. Následující tři roky jsem pak mj. trávila vyplňováním tohoto svazku. Odpovídala jsem na záludné dotazy a plnila drobné úkoly typu: Popiš první den ve škole ("Když bylo zahájení sedla si ke me ňáká cizí holka"), Co se mi líbí ve škole ("Nábytek") či Pomáhám ve škole? (vyzmizíkované "Ne"). Na závěr Má nejhorší vlastnost: "Jsem vzteklá".

A skutečně, pokud se dobře pamatuji, tu a tam mi zhoubný rapl vyrval pero i s písankou a poručil mi běsnit. Ještě teď si vybavuji ty pocity nesmírného vzteku, kdy jsem si přála jen křičet a rozbíjet věci. Takové chování bylo nepřijatelné. Zdálo se, že - zejména pro mou rodinu - je představa vzteklé holčičky naprosto neakceptovatelná. Vzteklá holčička je cosi jako malý hysterik a taková osoba zůstane navždy bez přátel, nikdo s ní nevydrží. "Být vzteklá" to bylo to nejhorší, co si lze představit.

I složila jsem sama sobě vážnou přísahu: "Už nikdy nikdo neuvidí můj vztek". Vzdáleně jsem tušila, že být zcela oproštěna od vzteku, nedokážu, ale - mohu ho v sobě zamykat a schovávat ho před světem. A zabralo to - alespoň částečně, na nějakou dobu. Byla jsem na sebe hrdá. Za každý potlačený vztek jsem si blahopřála, konečně se zdálo, že jsou všichni spokojeni a já jsem v pořádku.

Pak to začlo - nekonečné a neustávající záchvaty pláče. Už jsem se nevztekala, jen jsem brečela a brečela. "Ty máš pořád nějaký problém" říkali mi. Opět jsem nebyla v pořádku. Zabývala jsem se sama sebou, litovala se, namísto abych byla ráda, že jsem zdravá a radovala se ze života.
Jenže brekot už jsem - narozdíl od vzteku -zastavit nedokázala. Smutek a pocit viny vedl jen k dalším plačtivým záchvatům a k většímu smutku. Snažila jsem se brečet alespoň tajně - tak, aby to nikdo neviděl.

V patnácti letech začly první úzkosti, v šestnácti letech jsem se začla řezat, v devatenácti jsem přemýšlela o Vlastimilu Brodském, jeho volbě a zahrávala si se sedativy.

Překonala jsem to a dál žila svůj život "bez vzteku" a později i bez pláče.

Stalo se to vloni, v době, kdy jsem měla být nejšťastnější - po boku hodného muže s vymodlenou dcerkou, dávno samostatná a nezávislá. Zůstala jsem ležet v posteli a nemohla jsem vstát. Necítila jsem smutek ani žal, jen obrovskou tíhu - jako by na mě povalili stokilový kámen. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem stěží zvedla ruku, na záchod a do koupelny jsem se plazila...

A tak jsem skončila tady, v ordinaci psychiatra a později v pokoji psychoterapeutky.
Diagnóza: Deprese, pravděpodobně chronická

Po pětadvaceti letech od slibu, který jsem si dala, jsem se dozvěděla, že vztek nepohřbím - dozvěděla jsem se, že, abych se uzdravila, musím ho naopak vykopat.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama