Pracuj barde, střádej

30. června 2017 v 17:00 | Tulačka po hvězdách |  Povídky z archivu 1995-2005



I ten student, jehož ctižádost končí pozicí pěšáka státní správy, zatouží tu a tam po atraktivnějším zaměstnání, než jakým je podbízení letáků kolemjdoucím (ač důmyslně ukryt za maskou slepice či ovocné taštičky).
Po jedné mimořádně dlouhé etapě brigád, nejlépe vystihnutelných slovy: "Otevřít krabičku, vložit krém, vložit leták, zavřít krabičku", také já zatoužila po činnosti, která by uspokojila nejen mou peněženku, ale která by mi zároveň s tím poskytla i pocit dobře vykonané a smysluplné práce.

Majitelé zdravého sebevědomí, které neúspěch motivuje k dalším akcím budou pokoušet štěstí znovu a znovu, do umdlení těla i ducha, dokud nedosáhnou svého. Za sebe však mohu říct, že se to může podařit i člověku, jenž má z jedné nenápadně uštěpačné poznámky noční můry po několik týdnů, dodnes se potýká se vzpomínkami na hodiny tělesné výchovy a klepe se trémou, kdykoliv má souvisleji hovořit s více než s jedním člověkem.

V předvečer velkého finále (tj. pracovního pohovoru na mou vysněnou pozici) jsem se se svým strachem rozhodla vypořádat způsobem nepříliš originálním, zato však sobě vlastním - díky Cuba Libre a Modrému portugalu jsem usínala bezstarostná jako nemluvně.
Namísto výrazu zdravého nadšení ozdobeného mírně plakátovým úsměvem na mě však dalšího rána ze zrcadla zíral podivně nazelenalý obličej vylepšený o výraz štvance. Pokusila jsem se o úsměv a hle: Štvanec se změnil v idiota. Nu což, stačí do sebe hodit čtyři kávičky během dopoledne a pokud mě neskolí infarkt, či mozková mrtvice, mohu bez ostychu vyrazit.

Na podávanou ruku své potenciální budoucí šéfové jsem tak poněkud nepatřičně, hlasem lehce panicky podbarveným, vyjekla: "A kde tady máte záchod?"
Po netradičním úvodu jsem zaplula do křesla. Dáma sedící proti mně byla drobná, přepečlivě upravená žena. Zřejmě se uměla dokonale ovládat, nebo byla možná jen trénovaná na lidi různého ražení - nehnula brvou, mile se usmívala. Nezdálo se, že by ji v nejmenším zarážel můj divoký výraz, rozcuchané vlasy, či zablácené kalhoty. Co však bylo nejúžasnější, stále trvala na tom, že CHCE, abych vedla kroužek pro děti a že mi za to CHCE zaplatit.
Ke konci tohoto spíše rozhovoru nežli pohovoru mi nesměle navrhla, zda se nechci zapojit také do dobrovolné činnosti Domu dětí. Na to jsem pochopitelně - osvícena dobrotou srdce (a vidinou peněz) - nemohla reagovat než velkorysým přikývnutím a laskavým všeobjímajícím úsměvem.
"Víte" pokračovala zdánlivě neškodná paní "vzhledem k oboru, který studujete…byli bychom rádi , kdybyste něco provedla s naší zahrádkou…třeba byste nám mohla určit nějaké ty kytičky?"
Zatrnulo mi…tušila jsem to už dávno…věděla jsem, že to musí přijít…ale takhle brzy?? Už dnes?? Bylo mi jasné, že jednou opustím školu, dost možná i s titulem a ukáže se, že nic neumím. Že jsem snad kdysi - jednou - složila zkoušku z botaniky, ale v reálu nerozeznám macešku od petržele.

Průměr mých očních bulev ,velikosti tenisových míčků, mě zradil. V okamžiku, kdy jsem se chystala zařídit dle hesla Kdo uteče, vyhraje, zvedla se žena proti mně, znovu se usmála a náš rozhovor ukončila nečekaně podanou rukou a slovy: "Vidím, že dnes nejste ve své kůži. V každém případě se těším na naši spolupráci, líbí se mi , že jste taková spontánní a přirozená".
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama